…aneb máš pocit, že chceš mít k lidem blíž, ale je tam něco, co ti nedovoluje se přiblížit?

Uvědomění, že oddělení nejsme přichází zejména když se potkají v kruhu úplně cizí lidi.

Ze začátku panuje očekávání, jaké to bude. Co to kolem mě je za lidi? Pak uslyší pravidla podle, kterých kruhové sdílení probíhá a možná to je první okamžik, kdy si řeknou – jo tady budu vyslyšen, tady budu mít prostor pro sebe, nebo prostor abych mohl mlčet a všichni to přijmou jako v pořádku.

Před samotným sdílením si všichni kdo v kruhu sedí odsouhlasí “důvěrnost slyšeného” tedy. co v kruhu zazní to i mezi jeho účastníky zůstane. Na důkaz všichni zvednou ruce.

Jedním z pravidel kruhu je “naslouchat srdcem”. Je to vnímání toho, kdo hovoří nejenom ušima, ale pozornost k němu vychazí z prostoru srdce každého v kruhu – tam je přijímána celá jeho bytost, která právě sdílí, co cítí a potřebuje sdělit.

To je ten čas, kdy se mi často do duše přepisuje nebo zapisuje nové vnímání člověka, kterého slyším sdílet a je to jeden z momentů, kdy padají hranice domnělého oddělení.

Možná, že nás od sebe hlavně oddělují myšlenky v hlavě, které srovnávají jaký kdo z nás je – jestli jsem horší nebo lepší, jestli budu sdílet lépe a chytřeji než ten druhý, jestli se toho druhého bát nebo to bude třeba kamarád. V momentě, kdy si v kruhu můžu dát čas a ze srdce naslouchat a mluvit ze srdce (to je další pravidlo) jsme všichni nastejno, na stejné vlně, rovnocenní…

V kruhu většinou strávíme 2 až 3 hodinky. To už je doba, kdy se počáteční nervozita a nedůvěra rozbalí a často zmizí docela. Po dvou až třech hodinkách se rozcházíme s pocitem, že se známe už léta a chceme se vidět příště znova.

Jestli si myslíš, že nejsme odděleni tak máš pravdu. Na kruhu si to můžeš přijít zažít. Jsi vítán.