Když jsem před pár lety poprvé usedla do kruhu, necítila jsem se v něm nijak zvlášť dobře. Byla jsem nervózní, pečlivě si v hlavě připravovala, co řeknu, až ke mě doputuje mluvící předmět.  Hlavně mluvit rozumně a dobře u toho vypadat. Zvlášť nepříjemné mi bylo, když někdo z účastníků kruhu během sdílení projevoval  emoce – smutek, pláč. Chtělo se mi utéct. Měla jsem pocit, že do kruhu nepatřím a sama jsem se z něho vyčleňovala.

Jak moc se toho od té doby změnilo!  Dnes kruhy vyhledávám. Jsou pro mě oázou bezpečí, důvěry, spočinutí. Cítím v nich silně, jak nejsme odděleni jeden od druhého.  Celkem pravidelně usedám v kruzích s lidmi, se kterými jsme společně ušli už pěkný kus cesty. Dobře se známe. Dokážeme vzájemně sdílet svou zranitelnost. Odhalit své nitro, pravdivě pojmenovávat své pocity a prožívání..

Už mi není nepříjemné cítit emoce ostatních v kruhu. Sama si dovolím plakat, když se při sdílení dotknu nějakého zraněného místa v sobě. Nechávám se uvidět ve svých emocích.  Za laskavé podpory všech zúčastněných, kteří jsou tu v tichosti pro mě. A já můžu. Můžu si dovolit cítit všechno co ve mně je a to je  tak léčivé!

Děje se to, protože se v kruhu cítím v bezpečí. A to je velký dar. Mít bezpečný prostor, kde se můžu ukázat tak, jak zrovna jsem. Na nic si nehrát, nic nepředstírat.. A zároveň spolutvořit bezpečný prostor pro ostatní. Kruh už je ve mě otištěný velmi hluboko. A pocit bezpečí, který zažívám v kruhu, se ve mě pomalu zabydluje. Má smysl vytrvat, znova a znova usedat do kruhu a odevzdávat se jeho síle a moudrosti.